Miroslava Nová – Sochy
„Kámen je svědectvím času, jsou v něm zaklety síly, které daly vzniknout této zemi. Proto do svých mramorů zasahuji s velikou úctou. Opracovávám je tak, aby samy přistoupily na přijetí tvaru, který jim nabízím. Některá místa zůstanou neopracovaná, aby zachovala původní strukturu lomu, jiná při leštění vydají tajemství, která jsou v kameni skryta, například průřez lasturou, obklopenou milióny částeček jiných vápenných schránek, v nichž kdysi byl život. Při práci vedu s kamenem dialog a probouzím ho k novému životu. Socha se zrodila! Prožívám nevýslovný pocit radosti.“ (Miroslava Nová)
Sochařka Miroslava Nová (*1935) se narodila v Malnicích u Postoloprt v učitelské rodině. Následovala dráhu svých rodičů, vystudovala Pedagogické gymnázium v Plzni a působila na venkovských školách na Blatensku a v Blovicích, prošla ale i zkušeností tvrdé fyzické práce na venkovském statku v Jarově u Nepomuku, odkud pocházel její manžel. Ten ji seznámil se svým bratrancem Zdeňkem Sýkorou, malířem a vysokoškolským pedagogem, jenž se stal jejím celoživotním přítelem a rádcem. Jeho prostřednictvím se seznamovala i s dalšími osobnostmi českého umění, například při návštěvách ateliéru Karla Lidického nebo Stanislava Kolíbala. V letech 1966–1969 si rozšířila vzdělání jednooborovým studiem výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě v Plzni, kam se s rodinou natrvalo přestěhovala v roce 1977, ale již od roku 1974 zde začala učit na samostatném výtvarném oboru Lidové školy umění (později ZUŠ v Jagellonské ulici), kde setrvala až do konce svého učitelského působení.
Mirka (jak jí přátelé říkají) prošla klasickým výtvarným školením od tradičních sochařských žánrů, jako je portrét a figura, až k experimentálnímu pojetí plastiky při práci s hlínou. Zaujaly ji zejména možnosti reliéfu s otisky různých materiálů (např. oblázků), pravidelně se zúčastňovala mezinárodních výstav FIDEM, a od roku 1990 je členkou Asociace umělců medailérů. Vytvořila řadu portrétních soch členů rodiny a přátel, mimo jiné i Květy Monhartové. Hlavní doménou její tvorby se ale staly Kameny, jak nazývá sochy z českých vápenců, které vynikají tvrdostí a různým zabarvením příměsemi železitých rud, křemene i dalších nerostů a hornin. Nehodívské, suchomastské, slivenecké a mořinské mramory, se kterými nejčastěji pracuje, nachází v opuštěných lomech v daných lokalitách. První fází její práce je již samotný výběr vhodného materiálu. Kámen ji musí oslovit svou skrytou formou i možností manipulace s ním, například vztyčením na způsob pravěkých menhirů, nevyhýbá se ani spojování dvou nebo více různorodých kamenů ve variabilních kompozicích.
Jak přistupuje k opracování kamene, popsala autorka nejlépe sama. Mluví o respektu k přírodním geologickým procesům, odhaluje tajemství skrytá uvnitř, vede s kamenem nekončící dialog a vnímá jej všemi smysly – zrakem i hmatem, slyší jak při úderu dlátem zní, dokonce vnímá i jeho vůni a chuť v dokonalé synestézii. Kámen chápe jako živoucí organismus, který má duši, ale vyhýbá se jeho antropomorfizaci – samozřejmě s výjimkou starších soch s figurální tématikou (Markéta). Při práci s mramory používá tradiční sochařské nástroje jako již zmíněné dláto, špičák, nebo zubák. Rovněž dává přednost ručnímu broušení a leštění před novými technologiemi, které sice ulehčují práci, ale nerespektují vlastnosti materiálu a vytvářejí průmyslový tvar bez citové vazby k přírodě.
Výsledný artefakt, který v tvořivém procesu vychází ze sochařčiných rukou, má sice hmotnou substanci, ale svým významem přesahuje k duchovní podstatě bytí. Formy, které vytváří, navozují pocity zrodu, růstu nebo jiného dění – anorganický materiál přebírá formy organické a prostřednictvím tvůrce spojuje živý a neživý, hmotný a duchovní svět v jeden celek. Kameny jako ústřední téma se dostaly i do jejích grafik (sítotisků), které jako PF každoročně rozesílala přátelům. Pozoruhodný je i soubor kreseb na ručních papírech, částečně průsvitných, které až hapticky zachycují siločáry či auru negativně vymezených obrysů kamenů z lomů, kreslených tvrdou tužkou. Při zavěšení ve volném prostoru je pak kresba „čitelná“ z obou stran. Tvorba Mirky Nové je na první pohled nenápadná a skromná. Nemá nic společného s okázalou monumentalitou a svým odklonem od figurace stojí spíše na okraji společenského zájmu.
Má za sebou více než deset samostatných výstav v Plzni i jinde, ráda vystavuje ve dvojicích, nejčastěji s Květou Monhartovou. Kolektivně vystavuje na pravidelných přehlídkách UVU a skupiny P 89, jejíž je od počátku členkou. Její sochy našly místo i ve veřejném prostoru, i když ne v takové míře, jak by si zasloužily, nejzdařilejší realizace je v parku v Březnici (Skalice, 2015), kde prožila pár šťastných let dětství a mládí, některé zůstaly v lokalitách sochařských sympozií, kterých se občas zúčastňovala – například v areálu nemocnice v Lounech nebo na pěší zóně v Mariánských Lázních. Její Kameny jako by patřily spíše do polí, lesa nebo volné krajiny. Dlouhodobě byly ale i součástí lounského ateliéru Zdeňka Sýkory, který byl ve výběru uměleckých děl velice přísný a máloco ve svém okolí snesl. Jeden její Kámen je součástí stálé expozice Muzea Kampa v Praze, kde měla Mirka Nová samostatnou výstavu v roce 2015, kterou ještě osobně vybírala a uváděla paní Meda Mládková, jiné najdete v dalších veřejných či soukromých sbírkách. Většinou ale dotváří intimní prostředí privátních interiérů nebo zahrad, kde se sžily se svými majiteli. A to přece vůbec není málo.
kurátor: Václav Malina
