Odlitek

Ostrava se bezpochyby řadí k městům s nejzanedbanějším veřejným prostorem v zemi. Sádrokartonová stěna, které ustoupila přepažující mříž v podloubí, tak může být pro kolemjdoucího jen signál, že se i Ostravské muzeum přidalo k dalším místům v městském centru, kterým vládne entropie a (nezřídka permanentní) stavební provizorium. Instalace Tomáše Moravce však v žádném případě nepředstavuje homeopatikum, jímž by si autor zjednával nápravu věcí a vlastně tento ostravský nešvar ani výrazněji nezohledňuje. Účel této stěny je jiný. To však zjistí až pozornější divák, který v její konstrukci objeví několik průzorů a pohlédne skrze ně dovnitř. V kontrastu s čerstvě nabytou zkušeností a v rozporu s očekáváním stavebního shonu, je vystaven kontemplativní atmosféře zšeřelého prostoru, v němž se před jeho očima odvíjí projekce. Té vévodí prostorový model Galerie Lauby, jenž je v pravidelném cyklu, asociujícím příliv a odliv, zaplavován vodou. Autor k tomu říká: „Zakrývám a tedy i popírám skutečný prostor galerie, abych s ním mohl ve stejné chvíli pracovat naplno jako celkem. Model slouží k ověření teorie a simulaci toho, co by se v reálu mohlo odehrát, nebo naopak toho, co by se nikdy stát nemělo.“ Každodenní zkušenost tak střídá „transcendentální“ prožitek, v němž se daný prostor vystavuje změně mnohem kategoričtější, než jakou by mohl přivodit zásah nějakého řemeslníka.

Přirozeně, že za tím tušíme ironii (mohlo přece prasknout vodovodní potrubí). Přesto lze ale v tom, jak se s železnou pravidelností Moravcův model podrobuje singularitě jednoho z přírodních živlů, spatřovat i ducha romantické tradice, ve smyslu pocitu permanentního ohrožení lidské civilizace a poselství o dočasnosti našeho pozemského bytí. Na rozdíl od postapokalyptických fotografií zaplavených historických interiérů Jamese Casebere či explicitně spektakulárního biblického varování Billa Violy (Going Forth By Day) si ale autor zachovává odstup. Situaci totiž modeluje téměř jako nezaujatý fyzik či spíše jako dítě, které si neuvědomuje dopad svých skutků na svět, který si samo stvořilo.

Tomáš Moravec (* 1985 v Praze, žije a pracuje v Praze), je absolvent AVU v Praze, Ateliéru intermediální tvorby Jiřího Příhody (2012). Těžištěm Moravcovy tvorby je objekt, video a instalace, které se v jeho rukou proměňují v nástroj změny zažitých vzorců vnímání. Jeho práce mají zpravidla povahu intervenčního gesta a směřují k vytváření „nových prostorových situací“, ať už prostřednictvím redefinice stávajícího prostoru či skrze změnu divákovy perspektivy. Současně ale budují i iluzi prostoru, jenž – slovy francouzského myslitele Jeana Baudrillarda – není pouze viditelným, nýbrž i mentálním prodloužením toho, co vidíme. Autor je znám rovněž svými kolaborativními projekty s Matějem Al-Alim, Petrem Dubem či Romanem Štětinou, ve kterých vystupuje do popředí téma veřejného či galerijního prostoru, jakož i téma umělecké spolupráce. Tomáš Moravec je aktuálním laureátem ceny Václava Chada (VII. Zlínský salon mladých, 2015) a finalista The James and Audrey Foster Price (ICA Boston, USA, 2015), Ceny Exit (Ústí nad Labem, 2009) či Ceny Jindřicha Chalupeckého (2008).

Výstavní program Galerie Lauby podporují: Ministerstvo kultury České republiky, Statutární město Ostrava, Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě a Ostravské muzeum