Pravěk

Neexistuje kolektivní ochrana před zhoubným kolektivním snem krom hlasu individuálního odmítnutí: neozývat se, jak se do nás volá.

Václav Jamek

 

Sdružení Pravěk tiskne a distribuuje texty. Básně, povídky, romány, úvahy. Nelze však říct, že Pravěk vydává knihy, přestože smysl konání je týž – dostat dílo od autora ke čtenáři.

O vydávání knih nelze mluvit ze dvou příčin, jež by bylo možno nazvat právě „knihy“ a „vydávání“.

První přivádí Pravěk do Poličky. Pravěké výdobytky nemají znaky, které obvykle přisuzujeme knihám, nejsou strukturovanými objekty, na jejichž konečné podobě se podílí řada osob (redaktor, korektor, grafik…), nýbrž téměř jen prosté texty ve smyslu výroku Ulise Carrióna (Spisovatel oproti obecně rozšířené představě, nepíše knihy. Spisovatel píše texty.); neprocházejí redakčním procesem, vizuální stránka je buďto eliminovaná nebo bez ambic knižní úpravy, spíše s autorským výtvarným záměrem. Zvláštním způsobem se tak zařazují do oblasti autorských knih.

Druhým důvodem je vydávání. Pravěk si nepřeje naplňovat znaky této činnosti, jak jí rozumí zákon 37/1995 Sb., dodržovat formální strukturu publikace, operovat s autorskými právy, ale především být „firma“. Tedy komerční subjekt a jako takový vstupovat do systému, jehož je vydávání knih pouze součástí, tedy do systému komerční a konzumní kultury. Minimální vstupní omezení (ne fašistická a podobně extrémní propaganda) má zajistit šanci každému dílu, bez nakladatelské selekce, která v posledku vždy bere v potaz prodejnost díla.

Pravěk drží náklady na minimu – papír, tisk – autor je snadno pokryje, Pravěk poskytne zařazení do „distra“, tedy cestu ke čtenáři.

Tento DIY přístup, svépomoc, či spíše nezávislá kolektivní aktivita – vytvoř si sám, od fanzinu po festival, nenechávej jiné, aby vytvářeli za tebe – má kořeny v prostředí punkové hudby stejně jako hlubší, myšlenková nezávislost řečená underground, jež je též v erbu Pravěku.

Tyto principy ovšem v českém prostředí evokují srovnání s fenoménem, který se zakládal na týchž, totiž s nezávislou, podzemní kulturou v desetiletích komunistického režimu.

Obojí je výrazem nesouhlasu s vládnoucím systémem – ten se v daných případech principiálně liší, ve srovnání východisek, přístupů a strategií se však vyjevují i paralely.

Protože jde o kulturu, zásadní význam má vztah k veřejnému prostoru. V nezávislé kultuře doby nesvobody lze pozorovat postupně dva odlišné přístupy. V období před sovětskou okupací existoval jak v nejpodzemnějším podzemí typu edice Půlnoc, tak v nejširších kruzích nedogmatické, prostě jen od oficiální linie odlišné kultury sice diferencovaný, avšak jednotně nerezignující vztah k veřejnému prostoru; ať už úsilí tvůrců směřovalo k uchování jejich práce pro nějakou vzdálenou budoucí publikaci, nebo k rozšíření stávajících možností zveřejnění. Smět (jednou) být viděn a nemít z toho potíže.

V tom je situace dnešní kultury naprosto odlišná. Vidět smí být téměř vše (čímž také odpadá hlad a nastupuje slepota přesycení), nakonec je tedy vidět (tj. bez vlastního zasazení – všechno ostatní vyžaduje překonat lenost) dohromady jen to, co nejhlasitěji křičí, tedy udělá si reklamu.

Vůči této situaci pak zaujímá pravěký underground podobný postoj jako ten, který se – už takto nazýván – zformoval po okupaci: nazření sebe sama jako druhé kultury, neusilování o prosazení svého díla do nějakého edičního (výstavního, dramaturgického…) plánu, tedy zevnitř systému. Ani Pravěk nechce jít žádnou z tolika dnes otevřených cest, odmítá vstoupit do oficiální soutěže o pozornost, protože ta je nutně komerční, někdy více, jindy nemnoho, ale uvíznuv drápkem, chycen ptáček celý, odříká se systému úplně – odchází vytvořit si vlastní prostor, podobně jako underground normalizační. Tento přístup byl spojen hlavně s generací která vstupovala do dospělosti od počátku normalizace dál a se zájmem o rockovou hudbu.

Dnešní alternativa jej ale vnáší i do literatury, tedy do oblasti, která za normalizace praktikovala DIY sice velmi doslova, ovšem rukama lidí, kteří byli do podzemí spíše zahnáni. Normalizační samizdat (jehož náklady často nepřekračovaly jedno opsání strojem, tedy 12 kopí jednoho textu, což se dost podobá emisím Pravěku) z podstatné části sloužil komunikaci literátů, jejichž spolupráce se často datovala už z období politického uvolnění v 60. letech a kteří nemohli komunikovat veřejně. Nahrazoval publikum i kritiku a často také jiné obory (filosofii, politologii, historii), což jej ještě posilovalo coby politikum, jímž ale byl především ze své slovesné podstaty. Právě myšlením ve slovech se režim cítil nejvíce ohrožován, jsa sám ideologií, verbálně formulovanou soustavou hodnot; proto též sledoval, potažmo stíhal, každé slovo svých odpůrců.

Zde patrně spočívá největší odlišnost oproti dnešku. Komerční a konzumní systém se o alternativu nezajímá, nemá formulovanou ideologii, udržuje se via facti, představu o své správnosti a oprávněnosti vnucuje zabíráním veřejného prostoru, zcela nerafinovaně se spoléhá na líbivost svého zábavního zboží, jež vydává za umění, přičemž se příliš neobtěžuje, podobně jako reklama, nějakými náročnými slovními obsahy, působí hlavně vizuálně, potažmo více na naši biologickou stránku, zahrnuje nás příjemností a nanejvýš nás přesvědčuje, že o tu nám má jít, neobtěžuje se popírat konkrétní myšlenky, nejraději by zlikvidoval úsudek, potenciálně kritický (děkuji, nechci konzumovat). Kdo je ale nositelem tohoto systému, odhlédneme-li od představy, že jej odkudsi řídí šáša McDonald a Mickey Mouse či Jackson je jeho ministrem kultury?

Špatná zpráva je, že naše lenost, ochota ztotožnit se s příjemnou představou, že máme nezadatelné právo na příjemnost, a naše ochota konformovat se jako taková.

Dobrá zpráva je, že vymanění je v naší moci. Konzum nás nezastrašuje, nebije a nevězní, postavit se mu si nežádá hrdinství, nýbrž uvědomění. Všichni to můžeme udělat (aspoň trochu) jako Pravěk.

Lucie Rohanová