Jakuba Tomáše (1982) a Jana Poupěte (1988), dva nedávné absolventy pražské Akademie výtvarných umění, nespojuje pouze školení v malířském ateliéru Jiřího Sopka a Igora Korpaczewského, nýbrž také smysl pro aktualizaci malířského média a zájem o otázky kladené mezi obraz a současnost. Každý jiným způsobem přehodnocuje tradiční formátování obrazu z pozic, které předpokládají hlubší a systematické malířské vzdělání a osobní kontinuální zkušenost se zákonitostmi a principy obrazové konstituce. Právě hledání nových způsobů, jak rozbít tuhnoucí malířské konvence a nově ozvláštnit toto „staré“ médium, aby bylo opět vitální a živé, vede oba mladé autory k sestupu do samotných základů obrazu, do světa malířské iluze, jež je rovinou, v níž se formuje (figuruje) autorský vizuální jazyk, který potom strukturuje konkrétně volený výtvarný problém. Založení této iluze je podrobováno u obou autorů z hlediska malířských konvencí výraznému přepracování. U Tomáše i u Poupěte je to volba metody, která princip malířské iluze modifikuje. Výsledkem těchto praktických modifikací jsou konkrétní podoby obrazových sérií a souborů, v nichž je tematizována samotná transformace malířského média v různých rovinách založení.

Technologická linie analogie (Jan Poupě)

Jan Poupě přistupuje k tvorbě obrazu jako k metodě, jež má realizací ověřit teoretické předpoklady vybraného koncepčního záměru v procesu jeho materializace, tj. strukturace a tvarování. Podobně jako u architektů či designérů je u Poupěte na začátku idea (vize) s tím rozdílem, že tu není přítomna ani užitnost ani praktický účel návrhu. V nejobecnější rovině autora zajímá spíše pohyb mezi představou neměnného řádu (zákonitost struktury) a chaosu (beztvarost) ve vazbě na proměny prostoru a času (situovanost a její smyslové vnímání). Fascinuje ho fázový průběh transformace odehrávající se mezi tvarem a jeho rozpadem. Obrazy a objekty jsou výsledkem nalézaných a zpřesňovaných modelových situací, které figurují či konfigurují promýšlený proces buď v materializovaných formách (modely, objekty) nebo v iluzivních demonstračních konfiguracích (obrazy, kresby). Podstatný je také moment ověřování vazeb mezi statickými formami 2D a 3D výstupů a časovými formáty (video). Proto výstavy Jana Poupěte připomínají experimentální laboratorní prostředí. Obrazy i výstava se stávají demonstračním prostorem pro pohyb, v němž převažuje konstrukční či destrukční tendence vůči stanovenému východisku. Někde je ponechán důraz na konstrukci, jinde je naopak překryta jednotlivými výplňovými elementy. Akcent je přesměrován na situační optický klam. Co bylo pevné, se náhle vlní. Geometrie se stává elastickou. Je to ale pouze důsledná analýza konkrétního děje přeložená do roviny malířské iluze, co zpochybňuje konvenci vidění a co podrývá její stabilitu v časoprostorové orientaci.   

Pseudožánr (Jakub Tomáš)

Také Jakub Tomáš používá ve své práci modely, kterými materializuje určité vazby a vztahy. I zde se jedná o metodický proces vizualizace konkrétního obrazového námětu. Na rozdíl od Poupěte a jeho odosobněného světa reduktivních forem (geometrické a stereometrické principy), klade Tomáš důraz na rozpad vazby mezi malířským procesem a námětem zobrazení. Co je motiv? Především cosi umělého, nepřirozeného, křečovitého, co má blízko k divadelnímu předstírání či muzeální rekonstrukci nežli k současnému životu s jeho skutečnými atributy a reáliemi. Jakub Tomáš svou malbou rozkrývá zkušenost odcizení, jež se vztahuje k samotné předmětnosti (figuraci) v malbě. Věcnost by měla především vyjadřovat osobní vazbu na předměty prostřednictvím malířské iluze. V autorově práci však iluze neodkazuje k předmětným východiskům, nýbrž k jejich reprodukcím. Malířská iluze odhaluje u Tomáše předmětnost jako databanku reprodukovaných, distribuovaných a používaných obrazů postrádajících konkrétní vazby na prostředí, jež by se zpětně dalo fyzicky vystopovat a ověřit. Kauzalita přenosu, zastřena hromadnou průmyslovou a digitální reprodukcí, se sama proměňuje v kritiku malířského žánru. Vizualita je natolik manipulovatelná, že se stává fantomatickou. Nelze věřit tomu, co vidíme. Proto si Tomáš vytváří sám autorské modely, kde se vše mění v přiznané kulisy a stafáž. Tato kutilská rukodělnost nastoluje opět autenticitu toho, co je zobrazováno. Obnovuje se tu vztah mezi dotykem a zobrazením, jež se však odehrává pouze v takto metodicky definované rovině. Autor vytváří motivy ironických hříček, kterými upozorňuje na skutečnost, že obraz stejně jako slovo jsou oslabeny ve své platnosti permanentním mechanickým generováním toho, co bychom mohli nazvat účelovým informačním smogem.

Současná malba na základě určitého principu – nově konstruovaných prototypů iluze – demaskuje závažné problémy současné společnosti. Těmi jsou především ztráta lidského měřítka a s ním také snížená orientace v časoprostoru své vlastní současnosti.

Petr Vaňous, Kutná Hora – Praha, leden 2017