Vystavující umělkyně: Alena Kučerová (*1935), Jitka Svobodová (*1941), Veronika Šrek Bromová (*1966), Veronika Holcová (*1973), Karíma Al-Mukhtarová (*1989)

 

Vlivná americká historička umění Linda Nochlinová napsala feministickou esej „Why have there been no great women artists?“ v roce 1971, díky níž nalomila staletý kánon vedený mužským pokolením. Spojení žen-umělkyň a radikálního přístupu k umění se představilo výstavou s názvem Radical Women: Latin American Art, 1960-1985 (Hammer Museum, Los Angeles; Brooklyn Museum, Brooklyn; Pinacoteca de São Paulo, São Paulo, 2017-2018). Na skupinové výstavě byly zkoumány radikální a feministické praktiky v latinskoamerickém umění. Na základě nahrávaných rozhovorů výrazných umělkyň šedesátých a sedmdesátých let, vznikla na konci loňského roku první série podcastů s historiky umění Radical Women (Alice Neelová, Lee Krasnerová, Betye Saarová, Helen Frankenthalerová, Yoko Ono a Eva Hesse) Getty Musea v Los Angeles.

 

V souvislostech zmíněného amerického projektu se výstava Radikálních žen v DSC Gallery staví na opačnou stranu. Autorky jsou především radikální svým přístupem ke každodennímu životu, svojí nekompromisní cestou, vedoucí je za vytčeným cílem. Životní situace se jim zpětně propisují do přístupu uměleckého vyjádření. Tato výstava je založena na překrývajících se diferencích obsahu i formy. Zastoupené umělkyně patří mezi výrazné individuality, které jsou natolik samostatné a soběstačné, že se nemusí vázat k určitému uměleckému proudu, ke skupině, galerijnímu okruhu, názorovému proudu. Každá sleduje dlouhodobě svoji svébytnou představu. Nespojuje je ani žádné gesto, ani generační příslušnost. Rozpětí jejich narození je značně široké, mezi datem narození nejstarší a nejmladší autorky je bezmála šedesát let. „Při rozvrhování výstavy, jsem vyšel z představy na sobě nezávislých, časově oddělených vrstev“, objasňuje jeden z jejích kurátorů Karel Srp, „mezi nimiž na prvý pohled neexistují žádné souvislosti. Z myšlenky pěti kruhů, které se mohou případně prolínat, ale to již je druhým, vedlejším plánem představovaného projektu. Šlo mi o co největší rozdíly, mezi nimiž může vzniknout pnutí, nicméně prvotní byla dějinná diskontinuita, oponující jakýmkoli vývojovým schématům. Chtěl jsem spojit na výstavě projevy, které by se k sobě za žádných jiných okolností nemohly dostat. Z tohoto úhlu jsem vybíral i zastoupení technik: každá autorka pracuje s jedním nebo se dvěma výrazovými prostředky, které se na výstavě neopakují: je zde malba, kresba, videoprojekce, digitální tisk, keramické objekty, práce se sklem, stejně jako námětů: je zde vazba na figuru, na krajinu, na předmět, na objekt, na ornament.“

 

Přídavek „radikální“ neznamená, že by označoval pětici umělkyň za feministky, které bojují za práva žen. Zjednodušeně bychom mohli mluvit o radikálním umění (kontrastem vůči konceptuálnímu), nosným rysem je téma, které určuje formu. Každá autorka je radikální svým lidským, léta rozvíjeným příběhem. Rozhoduje stupeň obnažení vnitřního světa, který má u každé ze zastoupených umělkyň jinou podobu, jež může být někdy bezprostředně zřejmá, jindy skrytá do soustavy znaků a symbolů. Široký generační rozptyl vybraných autorek odkazuje až do poloviny šedesátých let minulého století, avšak výběr prací byl udělán s ohledem na jejich poslední tvorbu. „Tato výstava se tudíž zásadně liší od záplavy výstav, týkajících se genderu a feminismu, jejichž aspekty nechává stranou“, připomíná Karel Srp „soustřeďuje se na vlastní výpovědi, vyjádřené prostřednictvím uměleckých děl, bez jakéhokoli ideologického či sociálního pozadí.“

 

Alena Kučerová (grafička patřící do skupiny UB12) od roku 1996 skládá obrazy-objekty na pozadí své techniky perforovaných plechů. Vrství přes sebe jednotlivá materiálová pole jako zášlehy vzpomínek, zasahujících do přítomnosti. Materiál ji charakterizuje a zároveň určuje směr. Stejně tak její odhodlání v osamělém soužití s přírodou. Na výstavě je prezentována matrice perforovaného plechu Můstek přes strouhu z roku 1982, působící jako pomyslný střed tvorby Kučerové. Dílo Velké květy z roku 2017 přezkoumává možnosti perforovaného plechu a pohrává si s jednolitou barevností oranžové. Jitka Svobodová, vůbec první žena-profesorka na pražské Akademii výtvarných umění, považuje pětici kreseb ze série Velkých polštářů (2019) za nejryzejší výrazové zúžení, jehož dosud dosáhla, při zachování velké senzitivní plnosti. Soubor kreseb se odehrává ve škálách hutně přes sebe vrstvených šedých, do sebe sevřených pastelů. Rozvíjejí zvolna se měnící polohy silně zobecněného předmětu při zachování stejného formátu. Práce Veroniky Bromové představují dvě polohy její současné tvorby využívající digitálních technologií, jednak panoramatické, rukou tažené krajiny, ve kterých se objevují ještě zbytky autorčina těla jako sepětí oka kamery a prchavého, bezprostředního gesta, jednak tři videorámečky s bezprostředními, mizejícími záznamy reality. Na snímku Jehličí – čeření reality (2019) je deformována a roztažena přes celý horizont větvička jehličí, kterou táhne před aparátem autorčina ruka, na videozáznamu sledujeme žížalu, snažící se zmizet a ukrýt v rozryté zemi. Drobní živočichové jsou aktéry ztrácejících se okamžiků skenované reality. Veronika Holcová je představena ve své figurální poloze jemných, mnohoznačných bytostí (Fairy Tales, 2017-2020), z nichž některé můžeme rozeznat a spojit si je s přežívajícími kulturními vzorci, jiné jsou výtryskem čisté představivosti. Autorčino nevyčerpatelné oživování základních vzpomínkových zdrojů chrlí překvapivé přízračné, hravé přízraky. Nad soustavou rytířů, rádců a obojživelníků bdí dva dvoumetrové obrazy, z nichž jeden, vycházející z předlohy obojživelníka, připomínajícího personifikované znamení vah, dostal pojmenování podle názvu výstavy, druhý, skotačící v prázdnu, se jmenuje Rytíř. Rovněž Karíma Al-Mukhtarová je na výstavě přítomna dvěma polohami své poslední práce. Její ručně vyšívané skleněné tabule jsou dokladem vytrvalého soustředění. Z bohaté škály prošívaných materiálů (dřevo, keramika, kůže…) našla formu ruční výšivky do skla (soubor Inner Feeling, 2019-20), ve které střídá vzájemně se podobající ornamenty, pocházející z různých oblastí. Do nečekaných souvislostí se tak dostává řecký a yucatanský ornament. Druhou polohu autorčiny práce představují keramiky, soustředěné do obsáhlého souboru posmrtných zavazadel (Post-Mortem Luggage, 2020), z nějž byly na výstavu zařazeny poslední keramická lana, ve kterých autorka formovala hmotu hlíny až na pokraj jejího fyzického rozpadnutí. Dospěla tak k mezi vlastní realizace, na níž se pohybují i zbývající autorky, zastoupené na dnešní výstavě.

 

Kurátoři výstavy: Karel Srp a Karolína Juřicová