V nenavazujícím cyklu lineárních japonizujících kreseb a maleb, zastoupených na výstavě s názvem 2, Radim Straka vychází ze subjektivního přístupu k pocitu samoty a zaměřuje se na neverbální formy komunikace v kontextu mezilidských vztahů. Jak v komorních formátech na papíře, tak u velkoformátových realizací na plátně, které se čas od času ocitají i ve veřejném prostoru, lze spatřit němé figurální spletence zápasníků Jiu-jitsu, jež rovnoměrně pokrývají plochu vymezenou k tvorbě. Radim Straka v syrovém prostředí boje paradoxně nalézá romantizované podoby objetí, která stojí na pomezí postupného uvolňování napětí, na hraně mezi usínáním a nebezpečným sevřením bojovníků. Dlouhé pozorování se mění v akci, spavé momenty v Jiu-jitsu. Stylizace, redukce objemu a převedení motivu do systému znaků vychází z potřeby zaznamenat proud myšlení v obrazu takřka jedním tahem. Analogii lze spatřit v japonské technice svazování těla zvaném Ippon-nawa, což doslova znamená „uvázat pomocí jednoho lana“, nebo Kinbaku-bi, tedy „krása pevné vazby“. 

 

V období tlaku a momentech hrozícího vyhoření se může vynořovat vnitřní potřeba intimity, jak ostatně uvádí i sám autor. Straka vede dialog se sebou samotným a jedná výhradně obrazem. Lineární záznam je skutečným médiem, které stojí mezi vnitřním prožíváním autora a papírem nebo surovým plátnem. Kresba a netradičně odhmotněná malba, která je malbou jen technicky, mu umožňuje propojit emociální vrstvy ve výtvarný celek. Linie se stává mostem mezi myslí a formující se představou, čímž odhaluje skrytý potenciál lidské ruky, jak uvádí Juhani Pallasmaa v titulu Myslící ruka. Oproštění kreseb i maleb od přebytečných nánosů barev a celkové odhmotnění vystaveného souboru uměleckých děl jen dokumentuje proces pečlivého pozorovaní, zkoumání a těžení z témat, které Radima Straku fascinují.

 

Výstava je přístupná v době konání programu nebo po domluvě v kanceláři.