Veronika Gabrielová patří mezi ty šťastné mladé autorky, kterým se daří nalézat přímou souvislost mezi tématy, jimž se věnuje, a výrazovými prostředky, kterými je vizuálně podchycuje. Právě tato živá, bezprostřední vazba propojující vizi a záměr se způsoby jejich „materializace“ je charakteristická pro dílo zprostředkovávající konkrétní generační společenské fenomény spojené s projevy vědomí a nevědomí navázanými na způsoby komunikace a jejich nástroje. Autorka jako by se ptala: Jak dnes adekvátně zaznamenat, zformulovat a předat emoce tak, aby to nebylo trapné? A není vlastně trapné mít dnes vůbec nějaké emoce? Není nutné je šifrovat a skrývat? A proč vlastně? Gabrielová intuitivně hledá způsob, jak se vyrovnat s touto frustrující zkušeností (sociální mimikry) přítomnou v post-mediální a post-internetové společnosti, jež do svého kolektivního vědomí integruje virtualitu jako svého druhu umělý somnambulní stav apatie a nerozhodnosti. Základním vizuálním interpretem a tlumočníkem zůstává pro autorku médium kresby, ovšem v rozmanitých proměnách a překvapujících inovacích. 

 

Oblast komunikace vnímá umělkyně jako jeden z výrazných projevů současnosti. Nahlíží ji podobně jako někteří spisovatelé, totiž jako jeden z pramenů skryté proměny sdíleného jazyka. Nastavení komunikace a její obrysy tak prozrazují leccos o stavu aktuální společnosti. Vedle opakujících se antropologických modelů (konstanty) se tu objevují také nové „jazykové“ formy, které propojují jedince – jako cestovatele – napříč odlišnými kulturami a globálním světem. Odvrácenou stranou sociálních sítí, v nichž „spojení“ zpravidla probíhá, je frustrace z virtuálního kontaktu, který nikdy dostatečně nemůže nahradit skutečnou přítomnost toho, s kým „se nyní bavím“. Přičemž velkou roli v tomto protetickém a do jisté míry odcizeném stavu všesměrného sdílení hraje esperanto současnosti – angličtina. I proto byl pro vyšehradskou výstavu zvolen anglický název Pillow Talks

 

Pro akceleraci novodobého „dorozumívání se“ je typická redukce významů, krátkost a pádnost sdělení, zkratkovitost, používáním náhražkových znaků (emoce = emotikon). Tento „new speak“ se potom propisuje jak do „stručného“ uvažování o závažných věcech, tak do utváření předčasně selektivní paměti. Zvláště, pokud je tato „paměť“ navázána na emotivně vypjaté situace souvisící například s prožíváním mezilidských vztahů na různých úrovních, jejich zvratů a proměn. Vyšehradská výstava Veroniky Gabrielové se zaměřuje na „zachycení“ pocitů, které přes svou ostrost a razanci, mizí v propasti času. Není náhodou, že se autorka v tomto směru odvolává na dílo britské umělkyně Tracey Emin, která se v rámci generace „British Young Artists“ prosadila důrazem na „rychlý životní styl“, na živelnou bezohlednost sebe-nasazení a veřejného sebe-vyčerpávání v rámci tzv. uměleckého provozu. Tímto sociálním experimentem založeným často na formách performance odkrývala negativní rysy systému hyperkonzumní společnosti s jejím důrazem na výchovu k egoismu, výkonu a úspěchu, jimž se podřizuje vše ostatní, včetně mezilidských vztahů, které se čím dál tím více v takovýchto podmínkách zakládají na ryzím pragmatismu. Právě po jednorázových šokujících akcích v galerijních a veřejných prostorech často zbývaly po umělkyni pouze nepřímé doklady, náznaky a odkazy tvořící strukturálně proměnné instalace. A v nich hlavní roli hrála vždy kresba deníkové povahy, ať již ve formě tradiční – na papíře, nebo jako výšivka značkující různé užitné předměty, textilie apod. 

 

Výstava Veroniky Gabrielové zahrnuje různé kresebné projevy: velkoplošnou kresbu na plátně, drobnější formáty, výšivky na polštářích a barevné neony rukou. Výrazným motivem je tu lidská ruka situačně propojující fyzický dotyk, nonverbální gesto dorozumění a vlastní „pracovní nástroj“ umělce. Ruka je spojená s kresbou a kreslením. Kresba má blízko k psaní, k textu, k textování. K asociacím, které propojují sféru vnímání a sféru podvědomí a snu (odtud i víceznačný název výstavy). Má blízko k automatismu, který rozevírá skryté světy mimovolné paměti, jež je procesem kreslení a psaní znovu-zpřítomňována. Spánek, jehož nedostatkem autorka dlouhodobě trpí, kompenzuje konstruováním uměle navozených snů. Do nich obsesivně projektuje své smíšené pocity plynoucí z únavy a vyčerpání. Podobně nachází projekční rámec pro své „umělé sny“ v prostředí prodejen Ikea, které si personalizuje a tím přivlastňuje. Zároveň upozorňuje na skutečnost, že jsou to právě všeobecné lidské „sny“, s kterými cíleně pracuje obchodní marketing velkých prodejních řetězců. Také forma neonů nesoucích znak lidských rukou odkazuje k virtuální povaze reklamní komunikace, která se vkrádá do konkrétních lidských potřeb a odcizuje člověka v jeho přirozenosti a komplexnosti. Na polštářích se objevují úryvky z různých textů (sms-ky, písňové texty, slogany ad.), které se nějak váží ke snu, snění a spánku. Celek výstavní instalace vykazuje současné způsoby rituálního zacházení s tématem, jenž nás v rámci dnešního životního stylu prostupuje. Zakládá se na paradoxním rozporu mezi potřebou spánku jako přirozené relaxace a obavy z usnutí, které přináší zlé sny a noční můry. Jako by naše celkové komunikační přesycení již nebylo možné odbourat a zpracovat pouhou přirozeností snů. 

 

Petr Vaňous