Skrepl Stratil 𝐀𝐍𝐓𝐄 𝐏𝐎𝐑𝐓𝐀𝐌 𝐈𝐍𝐅𝐄𝐑𝐀𝐌

Vladimír Skrepl a Václav Stratil jsou často bráni jako jacísi umělečtí pobratřenci. Oběma vlastní živočišnost malířského projevu, obsesivnost a afektivní explozivnost vedly řadu aktérů české umělecké scény k názoru, že by se měla uskutečnit jejich společná výstava. Jakkoliv se autoři znají a intenzivně vnímají celá desetiletí, tak na takovou výstavu nikdy nedošlo. V autorsky konverzované prezentaci se setkávají teprve nyní, kdy prvnímu je šestašedesát a druhému o pět let víc.

 

Výsledek pochopitelně předčí (jak jinak!) i nenaplňuje (jak to?) očekávání. Respektive předčí je právě proto, že je nenaplňuje. Při představě „povinné“ a do jisté míry předvídatelné výstavy se Skrepl i Stratil automaticky vydali jinými směry. Jednak se od záměrně vzdalovali od „představy představy“, jaká že by ta výstava měla být, a jednak se k sobě navzájem přibližovali obloukem, aby jejich umělecký dialog zůstal neformálním a pokud možno intimním. Věrný každý sám sobě a ve vzájemné náklonnosti.

 

Výstavu Ante Portam Inferam charakterizuje na jejich poměry tlumená atmosféra, jakási zadržená kinetická energie hyeny a lišky, spíše probublávající na povrch, než aby vyhřezla v silovém gestu. Soubor největších obrazů jako by Skrepl ani nemaloval. Barvy na nich působí spíše jako náhodou vzniklé tlusté pokožky pláten. Jejich povrchy nacházejí protějšek ve Stratilových tužkových autoportrétech. Ty vznikaly v průběhu uplynulých dvou let v pozornosti k vlastní věkem zvrásněné tváři. Charakterizují je hledání vlastního obrazu skrze akt kresby, deformace vyplývající ze skutečnosti, že se u toho sledoval v kapesním zrcátku, ale jindy zase stylizace, jež mu umožňují jemný, sebereflexivní humor. A pak jsou tu nějaké objekty… jakási dvě zčernalá těla, dalo by se říct, abychom neprozrazovali pointu.

 

Skrepl a Stratil jsou uznávanými osobnostmi českého výtvarného umění. Jejich dialog je ovšem neokázalý, důvěrný, neliterární, překračující námět a téma, odehrávající se mezi reprezentací a zhmotněním, obrazem a materiálem. Kdybychom se ale přeci jen měli pokusit o slovní paralelu: Stanout před branami pekla neznamená, že už tam jsme. Jen je prostě na dohled a jeho výhně trochu pálí do tváře.

 

kurátor: Jiří Ptáček