Pro malbu Vladimíra Vély je dlouhodobě charakteristický příklon k depersonalizovanému tvarosloví, kterým ale není vyjadřována nějaká z hlediska estetiky abstraktní situace, nýbrž procesuální stav související s proměnami uvnitř živé i mrtvé hmoty. Autorem je intuitivně hledána paralela mezi děním v přírodě organické a anorganické. Je to sestup k základním principům pohybu, jež rozehrávají či ukončují rozmanité děje, a to v nano-, mikro- i makro- rozměrech. Pozornost je zaměřena na pohyb, jako motiv proměny, který stojí za neustálým přetvářením věcných stavů, jejichž statická povaha je pouze iluzorní. Věcnost je odhalována ve své trvanlivosti, statičnosti a stabilitě jako iluze, což má společné s vytvářením a konstitucí obrazu. Je to svým způsobem analogie.

Podstatný je proces, v němž se vše klíčové odehrává. Vélu zajímá samotný vznik forem, síly, které jsou formotvorné. Kde se berou? Jak a proč vznikají? Malířovu intuici v tomto směru doplňují fyzikální definice a zákony (např. tzv. precese). Bezprostřední imaginace je usměrňována konkrétními znalostmi a rozšiřujícím se vědomím, nebo do nich naopak ústí a otevírá tyto horizonty jako akt poznání „jiným způsobem“, tj. prostřednictvím praktického malířského procesu. Je to jakýsi způsob „malířské falzifikace“, ověřování, testování nějaké původní teze, předpokladu, představy; práce s asociacemi, které probouzí prvotní skvrna nanesená na formát obrazu. Skvrna je vždy barva a tvar zároveň. Každé malířské gesto v sobě obsahuje perspektivu rozvoje. Je v jistém slova smyslu zakládající. Autor tomuto „zakládání“ věnuje koncentrovanou pozornost. Tuší, že někde tady se „rodí“ nejen problémy malířského výrazu a formy, ale v analogické rovině také otázky spjaté se samotným sebe-poznáváním v nejobecnějším smyslu.

Véla pracuje s jednoduchými kompozicemi, které nachází a následně figuruje v rovině barevných vrstev (podobně jako- a zároveň jinak nežli- kdysi Paul Klee). Podstatné je, aby byla co nejvíce zachována jejich vývojová genealogie, způsob, jak k nim dospěl. Přehlednost vztahů, které krystalizují uvnitř pracovního procesu, je střídavě odkrývána i zakrývána. Vzniká tak konkrétní živé vztahové rozhraní zpřítomňované v samotné malířské modelaci, jež je ukotvena v asociacích a obrazotvornosti, tj. v přirozených lidských schopnostech. Obrazy tyto schopnosti rozvíjejí, vyjadřují a dávají jim tvar. Otevírá se před námi neznámý svět, konstrukce a tvarosloví, jejichž konstituce je dána částečně vědomím i podvědomím; vznikají jakési spojité nádoby, jež odkazují na dvojí řád platnosti, na zrcadlení, které je místy temné až zlověstné, místy naopak vitální a obrodné. Motivy zrození a smrti jsou tu polaritami přirozeného stavu bytí, jež se obnovuje a zaniká v neustále vyvíjeném různosměrném pohybu. Převedeny do čistého jazyka malby bez konkrétnějších předmětných a personalizovaných konotací v sobě tyto obrazy a kresby podržují tajemství neustále se opakujících dějů a otázek spjatých s rozporností, do které nás staví vymezený čas naší fyzické existence. I lidské vnímání, stejně jako vědomí, má své průběhové osy a vyosení, symetrické konstrukce a vývraty, harmonické stavy i pády do chaosu, a v neposlední řadě je také otázkou tvarování, růstu, rozpadu a mizení. 

Petr Vaňous