„Zvuk flexy a excentrické brusky je pro mě meditací, takové dlouhé táhlé óm…“ (Benedikt Tolar)

  

Tvůrčí kreativita Benedikta Tolara vychází z neustálého pozorování reality. Ve věcech, které běžný člověk přejde bez povšimnutí, již předem pozoruje budoucí artefakty. Základem jeho práce se tak stala především recyklace, ke které se postupně přidalo i ekologické smýšlení. Svým typicky svérázným humorem kriticky reaguje na současnost, na nadbytek materiálu i nedostatek zeleně. Propojením zdánlivě neslučitelných věcí tvoří – mnohdy i pro sebe – nečekané kontexty. Výsledný námět se většinou odvíjí od samotného materiálu, jeho vlastností, tvaru, barevnosti. Umělec nad vznikem díla mnohdy ztrácí kontrolu, je to naopak materiál, který v tomto případě řídí svého autora.

  

Celé Tolarovo dílo pracuje s principem více či méně řízené náhody. Umělec hromadí nalezené či na šrotišti pořízené věci ve svém ateliéru, kde následně pod jeho rukama vznikají duchampovské ready-made objekty. Fascinuje ho syrovost předmětů, často se snaží zachovat jejich co nejpůvodnější podobu. Zároveň ale pracuje složitými, řemeslně a technicky skvěle zvládnutými postupy.

  

Název výstavy Rekonstrukce střechy odkazuje na hlavní obsah expozice i střechy aut jako jedno ze zásadních témat celé Tolarovy tvorby, ale také na aktuální umělcovu situaci, kdy se z důvodu opravy střechy bude muset složitě stěhovat ze svého po okraj naplněného ateliéru. Výstava představuje starší i zcela aktuální díla. Ta v kontextu celého tvůrčího procesu často zůstávají na hranici dokončenosti. Složitost zachycení správného momentu, kdy je dílo hotové, může vést i k dočasnému odložení objektu nebo pozdějšímu přepracovávání již hotových věcí. Je to opět realita, která umělce vede určitou cestou, na níž se ale mohou objevit detaily, jež mu ve výsledku určí naprosto odlišný směr.

  

Vedle objektů, tvořených z odřezaných střech a kapot aut či satelitů, figurují na výstavě doplňkové instalace, které dávají divákovi možnost nahlédnout do zákoutí sochařova ateliéru, na způsob jeho práce a technické postupy, jež většinou zůstávají skryty pod estetikou výsledného díla. Někdy pracuje autor pouze na úpravě tvaru daného objektu a na zakonzervování jeho původního povrchu, jindy se dlouhým procesem broušení dostává k mnoha vrstvám, které odkrývají překvapivé kombinace barev a abstraktních tvarů. Pro nalezení vhodné barevnosti a struktury povrchu také experimentuje s využitím kávy či vody se solí, s galvanickým pokovováním nebo s barvami, u kterých používá jednoduchý princip gravitace v podobě stékání, rozlévání, kapání.

  

Benedikt Tolar (*1975), jemuž byl v jeho uměleckém vývoji největší inspirací sochař Jindřich Zeithamml, studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech Karla Nepraše a Vladimíra Skrepla. Svým dílem je zastoupen v Národní galerii v Praze, Západočeské galerii v Plzni či v galerii Klatovy/Klenová, ale také v soukromých českých i zahraničních sbírkách. Vystavuje doma i v zahraničí, pravidelně se účastní festivalů umění ve veřejném prostoru. Je vedoucím ateliéru Socha a prostor na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

   

kurátorka: Kristýna Jirátová