Filko, Knížák, Nitsch a Ruller
V šedesátých letech se ready-made, performance, happening a konceptuální způsoby práce staly nedílnou součástí současného umění v USA i v západní a východní Evropě, a tedy i u nás. Byla to také doba Sweet Sixties, tedy pop artu, hippies – a u nás rozkvetlo pražské jaro.
Čechoslováci Stano Filko (1937–2015) z Bratislavy a Milan Knížák (*1940) z Prahy, stejně jako Vídeňan Hermann Nitsch (1938–2022), patřili v té době ve střední Evropě k průkopníkům, a tedy dnes již ke klasikům umění, které se vzdalo závěsného obrazu, aby se vydalo vlastní cestou na široké pole nových uměleckých možností. Čtvrtý autor na této výstavě, Tomáš Ruller (*1957), je o generaci mladší než jeho tři kolegové ze sousedních center. V kontextu výstavy se vyznačuje tím, že ve svém díle absorbuje metody a přístupy svých kolegů a i na jejich základě rozvíjí od počátku osmdesátých let, tedy během období normalizace, svoji vlastní tvorbu.
Co však znamená „vzdát se závěsného obrazu“? Pro performativní umění, zejména pro happening, který z diváka činí spoluaktéra, je odpověď zřejmá: v umělcově touze po syntéze umění a života jde o vystoupení ze světa obrazu do umělecky přetvořeného světa každodennosti, takže uměním se stává samotný život. S výjimkou Filka se další tři zde zastoupení umělci zabývali právě touto uměleckou formou. Všichni tři chápou happening či performanci jako rituál. To, co po jejich akcích zůstává, jsou fotografie nebo videa, ale také předměty, které při nich byly použity a vydávají tak svědectví o těchto událostech. Jsou to relikty akcí, nebo, chceme-li to tak říci, relikvie.
Díla Milana Knížáka, jako například jeho návrhy oděvů a předměty podobné amuletům vytvořené z nalezených objektů (ready-mades), mají blízký vztah k těm, které se používaly při jeho poetických pražských skupinových akcích na Novém Světě v polovině šedesátých let. Vyznačují se magickou, kultovní funkcí.
Mnohá Rullerova díla připomínají tvorbu Milana Knížáka, pokud jde o syntézu zdánlivě archaického rituálu s každodenností a důraz na její duchovní transcendenci. Vystudovaný sochař Ruller je už v období tzv. normalizace často explicitně kritický ke společnosti. Projevuje se to nejen v jeho odmítání malířství a sochařství, tedy médií, která měla sloužit ke glorifikaci socialistické každodennosti, ale také v tematizaci subjektu, který byl tímto režimem týrán.
Akce Hermanna Nitsche mají kořeny v magii předmětů a hmoty, ale také v obětním kultu antického Řecka nebo v křesťanství. Jako představitel vídeňského akcionismu se od šedesátých let 20. století proslavil tabu prolamujícím dílem Divadla orgií a mystérií, v němž spojil krevní oběť a lidskou existenci v tzv. gesamtkunstwerk. Nitschův body art, tedy využití těla jako uměleckého materiálu, se odrazil i v Rullerově tvorbě.
Stano Filko nebyl performer. Jako konceptuální umělec začal koncem šedesátých let rozvíjet systém volně zkoumající roli člověka ve světě ve smyslu Leonardova Vitruviánského muže. Ten je vepsán do čtverce a kruhu, tedy do symbolů pozemského a božského. Kolem roku 1980 Filko rozdělil svět do tří dimenzí: Třetí rozměr, který určuje materiální existenci, symbolizuje červená barva. Čtvrtá, modrá dimenze označuje kosmos. Závěr Filkovy triády tvoří pátá, bílá dimenze, v níž si EGO uvědomuje život po smrti. Ta je reprezentována bílou barvou. EGO, které zastupuje umělce a stvořitele, má barvu černou. Při dalším rozpracování systému jsou těmto čtyřem základním barvám přiřazeny další a celková struktura je stále podrobněji rozvedena v textech, znacích a diagramech. Do tohoto systému Filko následně seskupil celou svou tvorbu, kterou vytvářel od dětských a studentských let. S Filkem má Ruller společné to, že do středu světa a díla vždy staví jako demiurga vlastní osobu.
text: Dušan Brozman
koncepce výstavy: Pavla Kosař a Miroslav Jiřele
zvláštní poděkování COLLETT Prague | Munich & sbírka Janez
