Od poloviny 20. století se zásadně proměnil životní styl a s ním spojený způsob spotřeby, bydlení, komunikace a zábavy (to se týkalo přinejmenším „střední“ společenské třídy v západním kulturním, politickém a ekonomickém okruhu). Součástí každodenního provozu i vcelku běžných členů společnosti se tak staly produkty, které nebyly jen praktické a utilitární. Mnohdy se s jejich pomocí spíše dotvářel společenský status daného jedince, rodiny nebo celé oblasti (městské čtvrti apod.). Mimo tyto aspekty (tedy praktické a reprezentační) plnily nově se šířící produkty masové spotřeby taktéž funkci oddechovou, měly tzv. volnočasový charakter (televize, obrázkové magazíny, turistika…). Ovšem volného času se k jejich plnému užívání vlastně moc nedostávalo, neboť se musely také z něčeho zaplatit, což vyžadovalo značné pracovní nasazení.

 

Takové masové či populární výdobytky na hranici praktických, zábavních a statusových funkcí představovaly od poloviny 20. století kupříkladu auto, televize, lednička, populární hudba, móda apod. Některé z těchto záležitostí mají více užitkovou a jiné symbolickou hodnotu a využití. Všechny ovšem demonstrují i společenskou „úroveň“ svého majitele a popřípadě jeho ideové nebo ideologické naladění. Lednička, auto a televize netvořily (v 50. letech 20. století hlavně v USA) jen trojčlenku spotřeby, ale výrazně se podílely na sebeidentifikaci střední třídy jako rozsáhlého pole průměrného, tedy jaksi „normálního“ obyvatelstva (což ovšem bylo považováno za kladné vlastnosti řádných jedinců). Jak se domácnosti stále více vybavovaly dostupnějším zbožím, docházelo k čím dál zřetelnějšímu stahování života do soukromí, do sféry údajně osobního, vysněného, kvazi-idylického hájemství. Veřejný prostor naproti tomu ztrácel na zajímavosti (ať už šlo o fyzické prostředí nebo o oblast diskusí, výměny názorů). Mnohdy pak veřejná sféra takřka vymizela – příkladem tohoto trendu je například úbytek chodníků v některých amerických městech. Uprostřed vozovky se špatně povídá při náhodném setkání, když vás zrovna přejíždí kolona zbrusu nových Volkswagenů „brouk“ (toto legendární vozidlo bylo v polovině 20. století nejmasověji vyráběným samohybem na světě a vstoupilo i do dějin umění jako téma maleb Dona Eddyho a účastník performancí Chrise Burdena).

 

Běžnou praxí bylo a stále je pořizovat si populární vybavení na dluh (dovolené, spotřebiče, auta). Proto je těžké si tyto moderní vymoženosti vskutku užít, ale mít je prostě „musíme“. Naše soukromí a volný čas se paradoxně dostávají na vedlejší kolej ve chvílích, kdy jsou nejvíce zdůrazňovány (jsou opravdu „k nezaplacení“). Vizi dostatku až nadbytku soukromí, volného času a jakési harmonie pak můžeme pozorovat akorát v reklamách na loterii, v nichž spokojený vítěz prodlévá na vlastním ostrově (a na návštěvu pozve jenom podobně fortunou stiženého šťastlivce). V druhé polovině 20. století však ještě nepředstavovaly ikony blahobytu pusté ostrovy, ale zmiňované spotřební a reprezentativní produkty. Jejich vlastnění mělo tedy několik tváří: hédonistickou, stresovou, sociální. Ukazovaly začlenění svých majitelů do široce pojímaného „středu“ společenského uspořádání a podněcovaly klopotné úsilí se v tomto teritoriu udržet. Hlavně šlo o to nedostat Kainovo znamení člověka bez nové hifi věže nebo někoho, kdo nebyl na dovolené (která by se už klidně mohla přejmenovat na „povinnou“).

 

Již pop art (a před tím trochu dadaistické a neo-dadaistické tendence) se věnoval intenzivní, ironické reflexi tohoto namáhavého úsilí o udržování pro-střed-nosti. Zmasovění „středu“ se odráželo ve zmnožování obrazových reprezentací v tvorbě Andyho Warhola či Roye Lichtensteina. Témata a techniky zpracování nevybírali představitelé pop artu a spřízněných výtvarných směrů ze sféry „vysokého“ umění, ale z oblastí masových médií a symbolů (loga, pop-kulturní idoly ad.), které reprodukovali a rozmnožovali pomocí „mimouměleckých“ technik: sítotisk (A. Warhol), nápodoba rastru novinového tisku (R. Lichtenstein, Sigmar Polke) apod.

 

Dnes prý „střední střída“ v podstatě neexistuje, ale přitom jakási pop sféra ještě více nabobtnala, zmasověla a zlevnila (tedy alespoň pro západního konzumenta). Masová sféra se tak vlastně stala ještě méně kvalitní nápodobou (nebo „simulakrem“ – slovy postmoderního filosofa Jeana Baudrillarda) těch nejrůznějších pop výdobytků z druhé poloviny 20. století. Ty jsou z dnešního hlediska překvapivě vnímány jako kvalitnější (technicky, materiálově, designově – třeba zmíněný Volkswagen „brouk“) a rádoby autentičtější. Tato hypertrofovaná nápodoba a neustálá re/produkce pop-boomu v současnosti neslouží ani tolik k tomu, aby se středový uživatel udržel symbolicky, politicky a statusově v území středostavovské společnosti, ale abychom nepřišli o fantasma „plnohodnotného“ života. Pop produkty tvoří dnes kvasící podloží průměrnosti a normálnosti, která už není chápána jako žádoucí ideový a stabilizující střed, ale jako utržená lavina, kterou nelze zastavit, a jen doufáme, že se z ní s pomocí nějakých high-tech štanglí (nebo s pomocí nějakých prostředků pro vzrůst jedinečnosti) vyhrabeme.

 

Díla na naší výstavě velmi přesně odrážejí tuto situaci hypertrofované s/potřeby soukromí (vázy Zuzany Svatík, étericky barevné instalace Ondřeje Kotrče), a zároveň rozdrobování veřejného prostoru (např. díky přemíře kontroly kudlankovitými kamerovými systémy – v tvorbě Adama Žufníčka). Boom spotřeby populárních produktů, který pronikl až k branám chudoby a tu svými přísliby prohlubuje, komentuje instalace Venduly Chalánkové. Jehelníčky Jiřího Černického vznikají v duchu „udělej si sám“ značkového hrdinu. Petr Dub nechává vstoupit stylizované tělesné aspekty kulturistek a pornohvězd do zdánlivě abstraktních a avantgardních děl, jejichž postupy se už dávno staly obdobně stereotypními jako populární a konzumní kultura.

 

Název výstavy I Love Disco odkazuje k dnešnímu sentimentu po zdánlivě autentičtějších rysech masové spotřeby a zábavy v druhé polovině 20. století, jejíž simulakrum v současnosti vyvoláváme jako ducha z hlubin věků. Budoucnost popu zřejmě přinese za pár desítek let podobné ovoce. V pozměněných životních podmínkách budou lidé tak trochu obdivovat náš „styl“. „Ó, ti uměli žít, s těmi svými hrami, mobily a sítěmi. Kam se na ně hrabeme,“ budou si říkat lidé budoucnosti při prohrabávání starých herních programů, digitálních fotek a youtubových nahrávek v bazarech a antikvariátech.

 

kurátor: Václav Hájek