Jan Steklík a Josef Daněk: Tma a uhlí 
práce na papíře a instalace

8. 3. 2016 – 30. 4. 2016
otevřeno út – pá: 14 – 18 hodin

 

Začněme historickou analogií: Když byl v lednu roku 1938 "otec konceptuálního umění" a mág Marcel Duchamp přizván k účasti na Mezinárodní expozici surrealismu v pařížské Galerii Beaux-Arts, rozhodl se zde realizovat dílo, které spočívalo v zavěšení 1200 pytlů od uhlí ke stropu. Instalace, z níž se neustále k zemi snášely zbytky uhelného prachu, byla (spolu s dalšími rekvizitami) situována v hlavním sále galerie, který byl pro tento účel zatemněn, takže návštěvníky bylo nutné u vchodu do expozice vyzbrojit kapesními svítilnami, aby se vůbec mohli v prostoru orientovat. 
Duchampův "environment", který zároveň převracel kategorie "nahoře" a "dole", jakoby rovněž evokoval melancholickou atmosféru interiérů umělých grott, jaké bývaly nedílnou součástí renesančních či manýristických zahrad a zámků. Patrně nikdo z diváků mondénně přihlížejících vítěznému tažení surrealismu v umění – a možná, že ani jasnozřivý autor instalace – tehdy nemohl předvídat, že o několik desítek let později dojde na jiném místě k opětovnému spojení obou klíčových elementů instalace – tmy a uhlí. I když v příznačně pozměněné a do jiného média transformované podobě. Ve skutečnosti tento návrat není až tak překvapivý, uvědomíme-li si, že zde setkáváme s okultními tématy par excelence, které existují v jistém smyslu mimo čas a prostor a neplatí pro ně tudíž nějaká preferovaná dějinná situovanost. 
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se průnik obou témat znovu probudí k životu a nalezne svůj nový výraz v komplementárním spojení cyklů dvou autorů Jana Steklíka (Uhlí) a Josefa Daňka (Tma). Oba tvůrci tak vlastně po mnoho let nezávisle na sobě zpracovávali nevědomky každý svůj díl (až do této chvíle) latentního celku. Oba přitom shodně tvořili s nutkavou, racionálními prostředky nevysvětlitelnou posedlostí, jakoby pracovali na příkaz nějaké vyšší bytosti. Jejich dominantním médiem se stala kresba, navíc pojímaná napůl jako určité privatissimum. Petr Ingerle

Pro Jana Steklíka (nar. 1938, kreslíř, ilustrátor, malíř, performer, spolu s Karlem Neprašem spoluzakladatel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu) může kresba představovat komplexní souhrn několika mizejících znaků, záznamů materiálních stop. Autor pozvedá a humanizuje svět obyčejných věcí, vytváří nenápadné absurdní struktury. Znejišťuje diváka tím, že průběžně uplatňuje nejrůznější systémy v jediném díle, ale nikoliv v zájmu nějakého "surreálného" efektu ale "humoru bez vtipu". 

Josef Daněk (nar. 1961, performer, kreslíř, autor plastelínových obrazů a objektů z tavených plastů, s Blahoslavem Rozbořilem autor scénických performancí) se ve svých kresbách pokouší zkoumat a narušovat princip diferencí (např. figury a pozadí), které jsou s každou linií mimovolně vytvářeny díky vizuálním konvencím. V rámci svého meditativního přístupu ke kresbě preferuje "samovytváření" černé plochy zbavené zobrazivého principu. 

Vernisáž: 8. 3. 2016 v 18.00 hodin, úvodní slovo pronesou Duňa Slavíková a Petr Ingerle, zahrají Michal Hrubý a Zdeněk Závodný /saxofony/