Byla jednou jedna malá myška, která vypadala jako její babička. Babička byla polní myš a ve městě ji bolel kříž. Myšička se tak moc bála, že babička umře, až se rozhodla, že raději z domu půjde. Vyrazila do města a potkala kocourka. Kocourek byl hladový, do džemu vlezl a utopil se. Šla myška dál a potkala ježka. Ježek byl také hladový, do smetany vlezl a také se utopil. Rozhodla se teda myšička, že se domů vrátí a když se vrátila, babička myš už nežila. I neměla už myšička se čeho bát, doma zůstala a mohla klidně spát.

 

Jako malé děvče vyrůstala Margarita Ivy (*1998) v průmyslovém městě Zaporižži. Městská krajina byla tvořena industriálními kulisami z dob rozpadu Sovětského svazu. Až moc často byla traumatizována nehodami, které stáli na pokraji jejího pochopení a přijetí. Díky této atmosféře si osvojila vnímání světa podobající se strašidelným bajkám, které pro ni vymýšlela její drahá babička.

 

Metamorfóza nejsilnějších dětských vzpomínek – setkání se smrtí – do něžně sakrálních, posmrtných příběhů zvířátek se stala nutným prostředkem sebezáchovy a procesem stejně tak přirozeným, jakým se pro ni stala smrt samotná. Zvířátka opatrně noří do formaldehydové lázně a potom postupně ukládá do vzdušných epoxidových prostředí. V toxickém láskyplném procesu naleznou útěchu spíše uvědomělé “veliké děti”, které si již položili otázky významu bytí.

 

Moudré bajky jsou od nepaměti návodem na pochopení dobra a zla. Eufemismem protikladů, které mají v tekuté dospělosti sto odstínů šedé. V různém rozsahu a míře se vyskytují téměř u všech národů. Mají společné rysy živočichů, ačkoliv lze vyloučit jejich vzájemný vliv. Letos se dobro a zlo u všech národů světa opět výrazně probarvilo. Malý i velcí vyhlíží poučný konec, kde dobro zvítězí. Poučení bajkou života o tom, že zlo ničící svět vždy samo sebe potažmo zničí, a že za války se umírá, aby se žilo, se dá v pokoře hledat i naději v posledním Margaritině díle s názvem Táňa.

 

“Prosím přistupujte k Táně s největší úctou. Je to bolest, které nemůžeme uvěřit, nemůžeme se s ní srovnat. Až poté, co jsem posmrtní ornament vyšila na fotce mrtvé Táničky, abych se s neznámým dítětem mohla rozloučit, jsem si uvědomila, co jsem vytvořila. Osm měsíců jsem schovávala fotografii v deníku. Rozhodnout se ji ukázat veřejnosti bylo těžké. Není to umění. Je to válka. Válka a příšerná bolest s ní spojená. Bolest za každou ukrajinskou rodinu. Táňa a její maminka zemřely pod těžkou palbou ruských vojáků na humanitární koridor v Mariupolu.“ (M. I.)